Pošlete to dál

12.12.2010 15:55

Tyto dny jsou velmi zvláštní. A krásné. Alespoň já je tak vnímám. V minulém článku jsem psala o tom, jak jsem si procítila otázku – Kdo jsem? Uplynulých pár dní na to navázalo. Všechno je najednou takové intenzivnější a zároveň víc klidné...

 

Ve čtvrtek jsem cítila hrozně silné bušení srdce a nevěděla proč – jako bych před sebou měla něco důležitého, na co se vnitřně těším a zároveň jsem z toho rozechvělá... netušila jsem co. Ano, večer jsem moc chtěla jet k Mirce na meditaci k tématu 12:12 - Bod obratu, ale protože každé setkání s Mirkou a ostatními – obzvlášť v tom prostoru, kde se setkáváme – je spíš jako návrat domů, neviděla jsem důvod pro tak intenzivní pocity. Protože bylo venku hodně sněhu a nevypadalo to na moc příjemnou a snadnou cestu – i jsem měla pár „varovných snů“, tak jsem se radila i s kartami. Povzbuzovaly mne v tom, abych vyrazila, ale bylo tam pár nejasností ohledně cesty. Ptala jsem se - když hodně hodně hezky poprosím - jestli mi shora pomohou s cestou i parkováním a vypadalo to, že ano, tak jsem vyrazila. Hodně nerada jezdím po dálnici a tak mi připadalo zbytečné „vyhazovat“ peníze za dálniční známku a tak jsem to vzala stejnou cestou jako obvykle – je úžasná a naprosto pohádková. Vede menšími vesnicemi a hlavně veliký kus cesty lesem. Ale sněhu stále přibývalo a přibývalo, cesta byla stále více kluzká – různě jsem potkávala zapadlá auta či „nadměrný náklad“, který zablokoval cestu, protože nemohl vyjet, ale pořád jsem si říkala – je o mně postaráno, tak jsem jela tak dlouho, až jsem najednou zapadla. Protože nás ale (nyní už pro mne bývalý) šéf před pár lety „donutil“ absolvovat školu smyku a dokonce nám ji i zaplatil (díky Míro), tak jsem se z toho dostala (díky svému milovanému autíčku a jistě i s nemalou pomocí andělů strážných). Tak jsem se otočila a volala jsem Mirce, že to vzdávám. Ona ale povídá: „Přijeď, vím že to zvládneš.“ Tak jsem se rozhodla to zkusit. Pokorně jsem zamířila k dálnici a ještě zavolala svému kamarádovi, jak je to s těmi několikadenními známkami. Tak mi řekl: „Kup si celoroční. Platí už teď. A kam jedeš? No, Strakonická je prý dost zapadaná, ale tam kam máš namířeno, tam to bude v pohodě. Kdyby něco, jsem na telefonu celou noc.“ A tak ačkoli jsem se tomu tak dlouho bránila, najednou jsem věděla, že jo. Tak jsem si koupila známku a vzala to přes dálnici. A najednou nikde ani vločka, cesta byla téměř suchá a připadala jsem si, že nejedu po rychlostní silnici, ale přímo po světelné dálnici. Paráda. Jen pár aut – všichni jeli rozumně a vzájemně se respektovali a jak jsem se blížila k Praze, tak se měnilo i světlo – den přecházel v noc a všechno vypadalo tak nějak jinak - pohádkově. Přijela jsem k Mirce a tam na mě čekalo odházené místečko k zaparkování. Přestala jsem se vzpírat a opustila jsem starý vzorec – dálnice = místo negativní energie a najednou to šlo... No ale to nejzajímavější teprve přišlo. Celý večer byl opět moc krásný. Takový pohodový. Krásně jsme si povídaly (tentokrát jsme byly samé ženy) a dokonce jsme stihly i 3 meditace a opravdu nádherné. Pak jsme se tak postupně začaly rozcházet, až jsme zůstaly jen tři. Chvíli jsme seděly a koukaly na ten krásný „oltář“, který Mirka nachystala a pak jsme si začaly jen tak povídat o svých zážitcích toho večera i z jiných vizí. A na jednou to přišlo!!! Prostě jsem najednou uviděla a pochopila!!! Díky tomu našemu sdílení mi to docvaklo. Nebudu vám říkat ani obsah těch vizí a našich rozhovorů ani to, co mi došlo. Jednak to můžeme mít každý jinak a hlavně bych vás připravila o tu radost a úžasný zážitek, kdy si na to přijdete sami. Hodně mi toho přicházelo ještě i cestou zpátky a i teď to pokračuje. Ne, nevím úplně všechno a jsem ráda, protože chci být i trochu „překvapována“, ale pochopila jsem. To, co se dělo i to, co je teď a co je přede mnou. Pochopila jsem důvod – proč jsem, proč jsem tady a proč tu jsem teď. Také mi došlo, proč nám pořád všichni zdůrazňují, jak moc je to podstatné a proč nám nikdo neodhalí, co je za tím. Najednou jsem dosáhla obrovského klidu a míru a vyrovnanosti. Dlouho (před tímto „odhalením“) jsem pochybovala, jestli chápu svůj úkol správně a jestli na to stačím. A taky jestli opravdu chápu, kdo vlastně jsem. Teď už to vím. A také vím, že můj – ne - NÁŠ úkol je daleko větší než jsem si kdy dovedla představit a já najednou věděla, že to zvládnu, že na to mám. Že to společně všichni zvládneme. Všechno ostatní přestalo být důležité. Zůstal jen pocit nekonečného klidu a míru. Cítím světlo, které vychází z mého srdce a mého středu a je to báječné – nepopsatelné. Jsem moc ráda, že jsem tam ve čtvrtek byla a že jsme se tam sešly přesně v téhle sestavě. Děkuji, že jsem tam s vámi všemi mohla být.

 

Pravda druhý den jsem to musela pořádně dospat a byla jsem trochu unavená a líná, ale včera jsem pochopila, že je to spíš z toho, že přestala proudit energie v místech, kde trávím většinu času. Tak jsem přestavěla pár věcí, otřela prach, vyvětrala a zapálila svíčky a už to zase „jede“.

 

Dneska jsem chtěla strávit den meditacemi – těmi „klasickými“. Ale zase je to trošku jinak. Vlastně si připadám jako v jedné velké meditaci pořád. Dopoledne jsem se procházela na čerstvém vzduchu s jednou pro mě moc důležitou osobou a ona byla dost smutná. Pak jsem přišla domů a pouštěla jsem si pár písniček. Většina z nich by se dala označit také za smutné (alespoň podle textu – viz Pohlazení). Nepřepadl mne ale smutek. Jen mne to tak nějak propojilo s lidmi, kteří zrovna teď smutek prožívají a potřebují naší podporu. Zase se mě zmocnil vnitřní klid a začala ze mne proudit láska a světlo rovnou k nim. Úplně sama od sebe. Nemusela jsem to řídit vědomě. Jako bych je takhle na dálku objímala. Pak se to začalo šířit na všechny strany a i nahoru a dolů. Lehla jsem si na zem, poslouchala jsem Lisu Gerard – Now we are free (nyní jsme svobodní) a najednou se ten meditační stav prohloubil. Už jste někdy létali a zároveň zůstali propojení se Zemí a se vším, co je? Letěla jsem. Ne jako pták nebo jako motýl. Prostě jsem letěla jako Já. Letěla jsem hodně vysoko, až mezi hvězdy. Proletěla jsem kolem několika vesmírných lodí. Bytosti v nich na mě nejdřív nechápavě koukaly – „Jak může dýchat bez přístrojů?“ Ale pak vystoupily a přidaly se a zjistily, že to jde. Pak se přidaly i světelné bytosti a andělé a najednou ze Země začali přilétat další a další lidé a také delfíni a velryby. Chvíli jsme se jen tak vznášeli jako na obláčku a sdíleli tu společnou přítomnost, pak jsme se točili ve spirálách. Pak jsem najednou pocítila potřebu vrhnout se dolů. Tak jsem letěla střemhlav dolů a když už jsem téměř dopadla, najednou jsem se srovnala se Zemí a proletěla nad loukami, prohnala se lesem, pak vzlétla nad hory a zamířila k oceánu – a všechny ty bytosti a lidé i delfínci za mnou. Nebylo potřeba ani křídel ani žádných dopravních prostředků, žádných dýchacích přístrojů ani speciálního oděvu. Jen jsem letěla a vlasy mi vlály a já slyšela a prožívala smích a radost. Já byla smích a radost. My všichni jsme byli smích a radost... Takové to jednou bude. Takové už to začíná být!!!

 

 

Je to zvláštní, ale nemám chuť v tuto dobu bilancovat. (Možná to teprve přijde.) Vím, čím jsem si prošla i co jsem musela pustit, ale nemám potřebu se k tomu vracet. Je to pryč a je to dobře. Jsme ráda za to, co bylo, protože jsem teď tam, kde jsem. Nemám potřebu to znovu procházet a vracet se k tomu. Už jsem se s tím rozloučila. A ani teď nemám potřebu přemýšlet nad tím, co bude. Nechce se mi. Občas si představuji a prožívám budoucnost, to ano. Spíš jen pocitově, abych si jí tím „připravila“, ale úplně nejvíc si zrovna teď užívám dnešek. Radostné očekávání, nekonečné možnosti a obrovský pocit lásky. Vlastně si připadám jako takové obrovské plyšové srdce s nožičkama a ručičkama :-D. Užívám si nekonečný, nesmírný – vesmírný pocit propojení. Se vším a všemi. Protože jsem konečně opět propojená sama se sebou – celým svým bytím. A díky tomu teď cítím propojení se všemi svými já ve všech možných realitách. Cítím propojení se Zemí, se všemi bytostmi, které na ní jsou – s celou Přírodou. Cítím spojení se všemi planetami Univerza. A všemi bytostmi v něm. Slyším tlukot jejich srdcí a je to nádherné. Vím, že jsou nablízku, když je budu potřebovat a oni vědí, že jsem připravena pomoci i jim....

 

Á propos – pomoci. Před pár dny jsem objevila jeden moc krásný projekt (Playing for change – vysvětlím níže). A trochu jsem se nad tím zamyslela. Vůbec nad tím, jak může každý z nás něčím přispět. Nemyslím, že musíme vystoupit někde hromadně – ať už na velikém prostranství před tisíci lidmi či třeba v médiích – můžeme, ale nemusíme. Každý z nás může vykonat obrovský kus práce pokud pomůže třeba jen dvěma lidem – sobě a někomu druhému... Viděli jste film Pošli to dál? Já kdysi dávno, tak nevím, jestli to nezkomolím, ale důležitá je ta myšlenka. Bylo to asi takhle: Byl jednou jeden malý chlapec (asi tak devět let) a ten měl jen maminku. Tatínek je myslím opustil a s babičkou se nestýkali. Ten chlapec chodil do školy a oblíbil si svého učitele. Ten učitel jednou dětem zadal úkol – nějakým způsobem udělat něco, čím by se pokusili změnit svět. Ten chlapec dlouho přemýšlel a pak na to přišel. Prostě šel a pomohl třem lidem. Odmítl jejich díky. Jen jim řekl: „Pošli to dál.“ A každý z těch lidí měl pomoci třem dalším lidem. Byla to úžasná myšlenka, ale vypadalo to, že se jí nepodařilo zrealizovat. Že se to někde zadrhlo. Pak se ale ukázalo že to jen potřebovalo trochu času. Maminka se usmířila s babičkou (ta přestala s pitím), také pan učitel se začal sbližovat s maminkou a pak jednou do školy přijeli lidé z televize a řekli mu, jak moc tím činem změnil svět. Že to hnutí pokračuje dál a nabírá obrovských rozměrů. Chlapec byl opravdu velmi šťastný. Splnily se mu všechny sny. Natočili s ním rozhovor a on šel ze třídy a chystal se domů. V tom si všiml, že nějací kluci asi v jeho věku ubližují jinému. Tak se ho zastal a vstoupil mezi ně – jeden z kluků ho ale bodl do břicha. Ten chlapec zemřel... Tu noc před jejich dům přijely tisíce lidí a každý přinesl svíčku. Ty svíčky připomínaly světlo, které svým činem zažehl v jejich srdcích. Chlapec zemřel. Jeho duše odešla. Myslím, že ale odcházela šťastná. Byl to malý kluk, ale změnil svět. Dal znovu dohromady svou rodinu a změnil život tisícům možná milionům lidí... Stačila jedna myšlenka a odvaha jí uskutečnit...

 

Vybavuje se mi i jiný příběh. Byla jedna žena jménem Agnes Gonxha Bojaxhiu. Narodila se v roce 1910 v Albánii. V 18 letech se stala jeptiškou a přijala jméno Tereza. Když jí bylo 36 let, rozhodla se „sloužit Bohu skrze pomoc nejchudším z nejchudších“. Do dvou let odjela naplnit toto poslání v indické Kalkatě, kde se spolu s dalšími řádovými sestrami starala o hladem trpící a umírající. Dnes po světě existuje více než 500 misií a center, která nesou její odkaz. Tou ženou byla Matka Tereza. A tohle jsou její slova:

- Světový mír začíná u nás doma.

- Když lidi soudíte, nemáte čas je milovat.

- Sami cítíme, že to, co děláme je jen kapka v oceánu. Ale oceánu by něco scházelo, kdyby tam ta kapka nebyla.

- Nejhorší chudobou je osamělost a pocit, že nejste milováni.

- Nejhorší nemocí není malomocenství nebo tuberkulóza, ale pocit, že je člověk nechtěný.

- Nespokojme se s dáváním peněz. Peníze nestačí, peníze si lze sehnat, ale oni potřebují naše srdce, aby je milovalo. A tak všude, kam jdete, rozsévejte svou lásku.

- Nečekejte na to, až vás někdo povede. Začněte sami. Člověk člověku.

- Nevím přesně, jaké to bude v nebi, vím však, že až zemřeme a přijde okamžik, kdy nás Bůh bude soudit, NEBUDE se ptát, kolik dobrého jsi vykonal, ale KOLIK LÁSKY jsi dal do toho, co jsi dělal.

- Vím, že mi Bůh nedá nic, co bych nemohla zvládnout. Jen bych s přála, aby mi tolik nedůvěřoval...

 

Playing for Change – to je projekt, kdy se sebral malý tým filmařů a zvukařů a objel celý svět. Vybrali několik písniček a ty pak nahráli s celkem asi 100 hudebníky z celého světa. Ale ne v kocertních síních. Prostě na ulici. A většina z nich se nikdy ani nesetkala. „Playing for Change je multimediální projekt vytvořený, aby inspiroval, spojil a přinesl mír světu prostřednictvím hudby. Myšlenka pro tento projekt vznikla ze společné víry, že hudba má moc bořit hranice a překročit rozdíly mezi lidmi. Nezáleží na tom, zda lidé pocházejí z odlišných geografických, politických, ekonomických, spirituálních či ideologických prostředí. Hudba obsahuje vesmírnou sílu vzestupu a sjednocení nás všech jako jedné lidské rasy. A s touto pravdou pevně zakořeněnou v našich myslích jsme vystoupili, abychom ji sdíleli s celým světem.“ Projekt pokračuje i několika společnými koncerty. Několik písniček jsem pro vás vybrala a umístila do sekce Pohlazení, kompletně je naleznete na www.playingforchange.com.

 

 

Live Aid (doslova „živá pomoc“; neplést si s Live 8) byl multikoncert, který se konal 13. července 1985. Pořádal jej Bob Geldof a Midge Ure. Účelem koncertu bylo získat finanční prostředky pro potlačení hladomoru v Etiopii. Jako nejlepší místo pro konání koncertu byl vybrán stadion Wembley v Londýně a stadion JFK v americké Filadelfii. Některá vystoupení se konala na dalších místech v australské Sydney a v Moskvě. Bylo to jedno z největších satelitních a televizních vysílání všech dob, které sledovalo odhadem 1,5 miliardy diváků ze 100 zemí světa. Konečný finanční výtěžek přesáhl 280 milionů dolarů. Na akci vystoupili mimo jiné např. U2, Queen, Eric Clapton, Led Zeppelin, Bob Dylan, Paul McCartney či David Bowie. (Zdroj www.wikipedie.cz).

Live 8 byla série benefičních koncertů zorganizovaných Bobem Geldofem a hudebníkem Midgem Urem, které se uskutečnily 2. července 2005 v Londýně, Paříži, Berlíně, Římě, Filadelfii, Ontariu, Tokiu, Johannesburgu, Moskvě, Cornwallu a 6. července také v Edinburghu, dvacet let po obdobné akci s názvem Live Aid a dva roky před tím, než se opět udála podobná akce, rovněž s podobným názvem Live Earth. Ta se uskutečnila formou 9 koncertů na různých světových kontinentech 7. července 2007.

Na koncertech po celém světě vystoupilo 1250 hudebníků a 150 kapel. Jejich vystoupení vysílalo 182 televizních stanic a přes 2000 rádií. Akce byla načasována tak, aby předcházela summitu skupiny G8 ve Skotsku, který se odehrál 6. až 8. července 2005 a na kterém se jednalo o pomoci rozvojovým zemím.

Na koncertech Live 8 vystoupila řada slavných kapel a umělců, například U2, Paul McCartney, R.E.M., Coldplay, Madonna, Robbie Williams, Pink Floyd, Zucchero, Dido a mnoho dalších. Na londýnském koncertě vystoupila kapela Pink Floyd poprvé po 24 letech v sestavě s Rogerem Watersem. (Zdroj www.wikipedie.cz).

Díky těmto akcím se několik kapel znovu dalo dohromady. Vybrané peníze jistě pomohly mnoha a mnoha lidem. Vyplývá z nich ale ještě jedno poselství – že když se spojíme dohromady, naše síla se ještě znásobí a dokážeme tak prakticky cokoli. Společně dokážeme zázraky. Tady je „ochutnávka“ z jednoho koncertu – cítíte tu sílu?

V té písničce se zpívá – Ještě jsem nenašel to, co hledám. Já ale myslím, že pokud jsme to nenašli, pak je to ale velmi, velmi blízko...

"> 

 

Máte pocit, že tohle pro vás není? Necítíte to propojení s ostatními? Tak se nalaďte na tyto stránky. Pořád to necítíte? Víte, odkud jsou lidé, kteří je navštěvují? Není to sice projekt celosvětového významu a přeci - tady je několik zemí (návštěvnost v listopadu), ze kterých sem přicházíte:

Česká republika, USA, Slovensko, Izrael, Ruská Federace, Belgie, Kanada, Německo, Španělsko, Nizozemí, Rumunsko, Maďarsko, Rakousko, Japonsko, Velká Británie, Itálie, Čína, Irsko, Francie, Jižní Korea, Jordán, Malajsie, Švýcarsko, Grenada, Norsko, Finsko, Švédsko, Ukrajina, Dánsko, Pákistán, Egypt, Lotyšsko, Saudská Arábie, Kolumbie, Senegal, Řecko, Polsko, Libye, Srí Lanka, Slovinsko, Kuwait, Austrálie, Spojené Arabské Emiráty, několik návštěvníků s označením pouze EU a několik „neznámých“.

 

Když jsem začínala v dubnu tohoto roku, přišlo na tyto stránky 5 lidí a celkem za měsíc 75x. Většinu z toho byly asi návštěvy moje a mojí sestry. V listopadu už to bylo 7224 návštěv od 2398 lidí. Celkem dosud 22070 návštěv od 7474 lidí!!! A jak moc jsem se bála začít!!! Pořád jsem nevěděla jak. A Jaruška prostě řekla: „Tak už začni. Nemusí to být dokonalý. Jen udělej ten první krok.“ Děkuju Jaruško. Jsem ráda, že jsem to udělala. Mám pocit, že tím také pomáhám – tím, že předávám informace, možná někomu zlepším náladu a pár lidí se tu tak i „setká“ ač třeba i nevědomky.

 

Pořád ještě nevíte, co byste měli udělat, abyste něco změnili? Je čas Vánoc a vzájemného setkávání. Zkuste třeba udělat nějaké setkání. Máte kolem sebe lidi, co jen pořád kritizují a remcají? Nechte je, nepřesvědčujte je. Prostě s nimi buďte a nenechte je, aby vás „vysávali“ nebo vám zkazili náladu. Jste silnější. Prostě s nimi buďte, usmívejte se a vyzařujte. Svoji lásku, svoje světlo. Nic víc. Nemusíte nic říkat. Jen prostě buďte. Mějte je rádi. A sledujte, co se bude dít. Uvidíte, že pokud je vaše světlo dost silné, začne se měnit i nálada v místnosti. Stejně to funguje i třeba v autobuse nebo při nakupování. Prostě zařte a usmívejte se. Teď jsem si vzpomněla na jednu příhodu z loňských Vánoc. Nebyla moje, ale snad nebude vadit, když jí použiju. Vysadila jsem Jarušku před obchodním domem a kroužila kolem, dokud jsem nenašla místo na parkování. Bylo to na hodně dlouho. No a Jaruška mi potom povídala, že stála frontu na košíky – docela dlouho a pak se jeden uvolnil, tak si pro něj došla, ale nevšimla si pána, který stál opodál. On se na ní rozkřikl, co si myslí, že on už tam stojí takovou dobu.... a ona se jen usmála, omluvila se, že si ho nevšimla a popřála mu hezké svátky. Pán zmlknul a odjel. Za chvíli se vrátil, přivezl jí košík, že manželka mezitím sehnala jiný a omluvil se. Mně to připadá jako dostatečně velká změna.... Pán měl zřejmě „den blbec“ - předtím.

 

Tak ať už uděláte cokoli, přeji vám ať tím vaše světlo ještě zesílí a ať vás každá takováto příhoda naplní ještě větším kouskem lásky a ať je vám krásně medově po celý rok a nejen v čase Adventu. A těm, co stále ještě hledají odvahu: Prostě začněte. Teď. Nemusí to být dokonalý. Jen udělejte ten první krok. A – pošlete to dál.

 

 

M.

 

 

Pro www.posvatnesrdce.cz Marie Kuchařová