Očista, pokora a změny v (mém) životě

10.02.2011 15:08

 

Před několika dny jsem se kamarádky Lenky Chudějové (www.mandalysposelstvim.cz) ptala, jestli můžu používat její mandalky z kalendáře, který vydala, jako inspiraci pro své články a ona souhlasila, takže jásám a dnes s tím začínám. Lenka (mimo jiné) kreslí fantastické mandaly – osobní i jiné – a vydala úžasný kalendář (mám hned dva – „negativ“ i „pozitiv“). Fascinuje mě, jak to dokáže nacítit už několik měsíců dopředu.... no posuďte sami.

 

Lednová mandala má jméno Očista: „S očistou je spojeno odevzdání již nefunkčního, nepotřeného v našem životě. Abychom mohli dosáhnout větší svobody, radosti i volnosti, odchází vše, co již neslouží našemu nejvyššímu dobru, našemu plánu pro tento život. A nemá již pro nás význam. Není důležité, jestli to bylo špatné nebo dobré, právě ale splnilo svůj účel a odchází...“.

 /album/a34/a01-leden-ocista-jpg//album/a34/kopie-01-leden-ocista-jpg/

A na únor zde máme Pokoru: „S pokorou, láskou a úctou vzhlíží Žena Bohyně k sobě i ke všem ostatním. S úctou přijímá každého a vzdává hold jeho osobě i životní cestě. Svým tělem, které je jako chrám, ochraňuje děti, mužům v něm dává naději, spojuje je s jejich vlastní esencí ženské i mužské energie a dovolí jim přijmout ji jako Bohyni. Aby i oni dokázali najít to nejlepší v sobě...“.

/album/a35/a02-unor-pokora-jpg//album/a35/kopie-02-unor-pokora-jpg/

 

Možná by se mohlo zdát, že leden už je pasé, ale není. Neskončilo to 31. lednem. Spíš se mi zdá, jako by obě témata nějak splynula. Prolnula se.

 

Tuším, že jsem už psala o tom, jak mi přicházely úkoly během prosince a ledna, já je přijala, oslavila a čekala, co přijde.... Mezitím jsem trochu změnila uspořádání těchto stránek, aby byly přehlednější. I jsem zkoumala, jestli nezměnit design, protože už se mi všechny záložky nevešly na svá místa, ale nedokázala jsem to – tolik se mi ten původní líbil a ostatní ne. Hledala jsem hlavně mezi modrými a oranžovými – protože přece mandalka v úvodu (od Evy Butzke) byla modro oranžová!!! Tak jsem to jen trochu přeskládala. No a v osobním životě jsem si tak plula, nehorázně se ládovala (naprosto bez výčitek) a bylo to fajn. Očista probíhala, ale protože jsem se nebránila, tak to šlo poměrně snadno.

 

Pak se ale přehoupl kalendářní měsíc a ejhle. Najednou jakoby se všechno nějak zaseklo a změnila se energie. V Egyptě probíhaly nepokoje, přestala fungovat i tamní komunikace (skype, mail, SMS), takže jsem byla několik dní bez informací, jestli je Ahmed vpořádku. Samozřejmě jsem pozastavila i naší plánovanou cestu a říkala si – co se děje? Vždyť tam přeci máme jet. Pak jsme se ale s přáteli shodli na tom, že už to v té době bude OK a že to, co teď probíhalo je vpořádku (více info v článku Zaměření se na nový Egypt – nové Srdce). Také se mi začaly hromadit úkoly a pořád na ně nebyl ten správný okamžik. Slíbila jsem, že připravím spoustu věcí, ale prostě to nešlo. Potřebovala jsem také víc relaxovat – ale moc jsem toho nenaspala, protože když už v Egyptě zapnuli skype, tak v noci a já pak chatovala do ranních hodin.... Obvykle také brouzdám po ostatních webech – svých oblíbených – ale to najednou nešlo nebo jen velmi málo. Mám spoustu nakoupených knížek – všechny fantastické – a moc ráda čtu, ale to taky nešlo.... Tak fajn, říkám si, nebudu to řešit, pustím se do přípravy podnikání a oslavím narozeniny s přáteli a nechám to teď být. Přesto mi pořád chodily informace, co všechno mě čeká, jen jsem se do toho prostě neměla pouštět. Tak jsem tedy oběhala všechny úřady (proběhlo to přímo ukázkově hladce), změnila jsem banku, na několikrát oslavila narozeniny s lidmi, které mám moc ráda a nechala projekty být. Jen tu a tam jsem někde něco naťukla. No ale pak přišlo pátého (sobota) a najednou jakoby to ještě víc „zatuchlo“ – bylo mi divně, přišla na mě rýma a horečka, ale nebylo to jen únavou. Co teď? Nic. Prostě to dovolím a důvěřuji tomu, že je to jak to má být. Tu a tam se někde něco prosvětlilo (když jsem byla s přáteli – to pak bylo opravdu nádherné), ale pak zase tma... V úterý jsem vyrazila na procházku a velmi rychle jsem rázovala – honem se nadechnout, honem do lesa.... motala se mi hlava. Pak jsem se najednou zasekla téměř uprostřed kroku. A najednou mi to přišlo – pusť úplně všechno – s pokorou přijmi to, co má být.... Myslela jsem si, že už nemám co pustit. Už jsem se zbavila téměř všeho. A když mi kamarádky říkaly, čeho všeho se ještě musely pustit, tak jsem si říkala, že to už mám snad za sebou... HAHAHAHAHA!!! Ano, pustila jsem to, co jsem v životě „nechtěla“ a co bylo dříve „moje“. Jenže teď jsem měla spoustu plánů, cílů, úkolů, snů.... A všechny byly „posvěcené shora“!!! Tak proč bych je měla pouštět? No prostě proto, abych na nich nelpěla. Abych ukázala sílu své víry a důvěry. Abych prokázala, že jsem připravena sloužit, že nelpím a že mám v sobě dostatek pokory! „Ale vždyť mi to přišlo od vás!“ – „Nemudruj, pusť to.“ Nádech, výdech, nádech, výdech a fúúúúúúúúúúúúúúúúúú. Už to jelo. Najednou jsem měla pocit, že mi úplně zmizelo tělo, jako bych ani nedýchala, srdce mi netlouklo, nezbylo nic. Pustila jsem všechny plány, projekty, přání – i ty největší a nejtajnější sny – všechny pocity, všechny vztahy – prostě všechno. Dokonce i svůj život. Všechno jsem pokorně položila a vnitřně ustoupila. S jediným přáním – ať se vše děje jak má, pro nejvyšší dobro pro všechny. Jako bych úplně celá zmizela. Zůstal jen malilinkatý kousíček vědomí, ale ten netlachal, jen pokorně vyčkával na pokyny. I kdyby tím pokynem bylo to, že má zmizet i ono a nastat jen veliké prázdno... Snad pět minut se nic nedělo. Pak jsem se začala opět vracet do těla. Jen jsem měla pocit, že není moje. Všechno bylo úplně jiné. Postupně jsem si na něj začala zvykat a komunikovat s ním – jakoby to byl nový přítel - spolubydlící. Začala jsem znovu dýchat, ale nehýbala jsem se. Pak přišel pokyn – „Udělej krok. Teď druhý. Třetí...“ A tak jsem se pomalu rozešla. Žádné zkoumání budoucnosti. Prostě krok za krokem. A tak plynul celý zbytek dne. Večer se mi udělalo hodně zle, ale to bylo jen součástí „detoxikace“.

 

Ráno to bylo lepší, ale zase ve mně všechno volalo: „Vzduch, vzduch, vzduch!!!“. Tak jsem opět vyrazila do lesa. Tentokrát už pomalu a zhluboka dýchat. Lepší, lepší, lepší. Slunce hřálo, potok a ptáci zpívali, vítr hladil, země voněla.... Přišla jsem domů, lehla si na lavičku a jakoby mě k ní něco „přibilo“. Najednou jsem viděla, jak tma z mé hlavy i těla odchází obrovskou rychlostí. Viděla jsem otvor ve tvaru oka, který doslova všechno tohle nasával.... Byla to obrovská úleva. Pak jsem asi na čtvrt hodinky usnula a probudila se jako znovuzrozená. (Pokolikáté už?) Přesunula jsem se domů, napsala seznam toho, co „se má udělat“ a čekala na pokyny. Nechala jsem se vést intuicí a postupně odškrtávala jeden bod za druhým, tak jak jsem je „s dovolením“ plnila. Opět se to rozběhlo. Není to úplně snadné - nechat to jít tímhle způsobem. Letos mám uspořádat hodně akcí a teď je potřeba zarezervovat hotely, napsat pozvánky, vymyslet program, zamluvit dopravu.... ale já mám prostě „stopku“ a mám to nechat plynout... Já vím, že je to OK a že se všechno stihne, že všechno proběhne jak to má být a tím spíš to bude ještě lepší, když to nebude striktně dle plánu, ale týká se to mnoha dalších a znáte to – tohle přece musím udělat včas, abych jim nekomplikovala život a oni si to přece musí zařídit... No a je to tu zas. STOP! Prostě ne, teď dělej to, co máš. Jeden krok za druhým. Příkazy k úhradě, pozvánku, vyprat prádlo, napsat článek... Včera jsem slíbila udělat pozvánku na meditaci, ale nepustilo mě to k ní hned. Najednou jsem věděla – je čas předělat stránky. HNED. Teprve pak tam budeš mít dostatek prostoru pro všechny akce a je potřeba, aby tam byly a viditelné!!! Měla jsem domluvený skype, ale ačkoli už spojení opět funguje, tak mezi mnou a Ahmedem ho prostě blokli, protože jsem to měla udělat hned!!! Tak jsem sedla a předělala to. Nebylo to snadné, zamilovala jsem si ten design, barvu i tu mandalku (mimochodem, jestli se vám líbí, můžete si jí objednat na www.domus-solaris.cz u Evy Butzke). A ostatní šablony se mi nelíbily. Jenže včera jsem se na to najednou podívala jinak. Nejdřív jsem přestala lovit ve stále stejných odstínech a našla jednu moc krásnou – dokonce ještě hezčí než byla ta původní!!! Musela jsem ale pustit i mandalu. Zamáčkla jsem slzu a šla do toho. No a teď jsem nadšená.... (A to když mi Jaruška před pár dny říkala, jaký vývoj mají její stránky – že je nejdřív musela vnitřně „pustit“- že je připravená je smazat a pak že se jí „vrátily“, ale že je bude dost promazávat, tak jsem si říkala, že jí chápu a fandím jí, ale jsem ráda, že mě se to „netýká“!!! CHACHACHACHA.)

 

No, zase se věci rozhýbaly a opět to jede jak má. Jen prostě pokorně přijímám. V minulých měsících jsem se učila převzít zodpovědnost za svůj život a tvořit jej. Teď prostě nastal okamžik zkoušky. Ta zkouška se jmenuje pokora. Není to o tom, že si mám nechat od kohokoli cokoli líbit a ani nedutat. Je to o pokorném přijímání a pouštění. A to až na dřeň. Pouštění všeho a trpělivém čekání, jestli se vám něco z toho vrátí nebo se nevrátí nic a jestli přijde něco nového nebo ne.... Může to vypadat dost depresivně, ale když si to procítíte a jen zhluboka dýcháte, tak zjistíte, že je to docela úlevné.... Je třeba se plně očistit a naučit se pokoře, abychom mohli plně vstoupit do vlastní síly... (ale to už je téma na březen, to bych předbíhala).

 

No a co tedy ode mne „odešlo“? Kromě nového designu stránek to vypadá, že vyletím z domova. Ne, nic dramatického. Bydlím s tatínkem ve velkém domě, skvěle spolu vycházíme a naproti mám brášku, švagrovou a neteř a s těmi je to taky v pohodě – mám je moc ráda. Jen prostě vím, že se mám trochu přesunout...

 

No a s tím souvisí to, co ke mně naopak „přišlo“: Kromě mnoha cest budu pravděpodobně častěji i na liberecku – ve Sklenařicích. Kamarádka tam má nádherné relaxační centrum (www.haracentrum.cz) a protože má i další projekty a protože tam s Miriam chceme pár věcí chystat, tak tam asi nějaký čas budu působit, užívat si přírody, seznamovat se s okolím a hosty, psát, tvořit a užívat si života. (Asi. Kdo z nás ví, co bude zítra?) Protože je to tam opravdu inspirativní, možná vzniknou i další projekty a třeba můžeme vymyslet i nějaké společné akce – tak pokud jste někdo z okolí a měli byste zájem o společné meditace a setkání, tak se ozvěte.... No a dalším úkolem-dárkem jsou meditační setkání. To první se koná v Praze na Valentina. A další už vnikají, jen potřebují dozrát.

 

Tak a v tomhle momentě jsem chtěla článek zakončit, ale právě mi „přišlo“ ještě něco - dva e-maily od kamarádky (www.masaze-pardubice.com) mám z nich velkou radost. Díky, Péťo.

1)      „Wow!!! a JUPÍ!!! Mně, holce výřečný, právě před minutou došly slova a jen jsem si užívala. Tu nádheru, sílu posvátného srdce, když se nadechne a otevře skrze sebe až daaaleko do celého prostoru a Vesmíru. To jsi Ty, naprosto dokonale ladíte Ty a Tvoje nová "vizáž". Znám Tě "málo" i "dokonale", ale Maruško, to jsi Ty! Děkuji Ti. Petra
Nevím kam to napsat na tvoje stránečky.........tak si to tam hod sama.“

2)      „Haha. Tak proto jsem čekala až dám na své stránky trvalý odkaz na přátele... já čekala na tvoji novu vizáž !!!“

 

Tak to je zatím vše.

 

S Láskou, Bušícím Srdcem, Pokorou a Vděčností.

 

 

Vaše Posvátné Srdce M.

 

P.S.: Jééé, teď mám pocit, že už můžu i na jiné stránky, tak si jdu konečně počíst – ještě jsem neviděla ani únorové energie od Mirky!!! A mám trochu absťák – a jsem zvědavá, jestli jsme se někde „potkaly“. :-D

 

 

Pro www.posvatnesrdce.cz Marie Kuchařová