Mlhy Avalonu a Čekání na Prince

18.11.2010 21:21

Mlhy Avalonu

 

Tenhle článek jsem začala psát asi už před dvěma týdny. Vlastně ne přesně tenhle. Ten původní mám ještě uložený. Měla jsem popsané 3 stránky a byla jsem teprve u druhého Avalonského dne... Proto mi to asi trvalo tak dlouho. Musela jsem to náležitě profiltrovat a proškrtat, aby zůstalo jen to podstatné.

 

(Jestli chcete vědět víc, koukněte k ostatním. Možná něco napíše i Mirka. Jinak už vznikly moc krásné články, viz:

Sofie http://www.novoucestou.cz/?p=10072,

Lenka http://www.mandalysposelstvim.cz/news/mestecko-glastonbury-bajny-avalon-/

Iva http://www.silna-zena.cz/clanky/osobni-rozvoj--duchovni-rust/samhain---smireni-se-smrti.html

a zajímavý článek o Avalonu je i tady: http://www.panna.cz/esoterika.11/glastonbury-a-tajemstvi-avalonu.264.html).

 

Nejdřív jsem chtěla napsat, co všechno předcházelo tomu, že jsem nakonec do Avalonu jela a kolik lidí (a nejen lidí) mi pomohlo, aby se to mohlo uskutečnit, jenže jsem zjistila, že bych musela začít minimálně s událostmi před cca 6 nebo 7 měsíci.... Myslím ale, že byste asi nevydrželi číst až dokonce, kdybych to vzala takhle zeširoka. Pak jsem začala popisovat každý den zvlášť a chtěla jsem i napsat o všech těch místech, kde jsme byli, ale to by bylo zase nekonečné. I když jsem chtěla původně psát jen „objektivní“ události. A v tu chvíli už začalo to „dohadování“: Jak to myslíš - jen „objektivní“ události? Co to zase meleš? – No přece takové ty věci, co jsou ryze „soukromé“ jsou přeci jen pro nejbližší přátele.... – A ti co čtou tvoje stránky a posílají ti ty krásné mailíky a vzkazy a co se k tobě pořád vracejí jako nejsou tvoji přátelé? .... No, dostala jsem zabrat. No a tak to zrálo ještě pár dní a nakonec to dopadlo tak, že jsem pochopila, že vám – svým přátelům – mám popsat „jen“ ty zázraky. Není to lehké. Za prvé se k tomu odhodlat, ale hlavně to popsat slovy. Popište nepopsatelné.... Tak prosím o trpělivost a hlavně o nacítění se, abyste to mohli lépe navnímat.

 

Protože si samozřejmě procházím stejnými nebo velmi podobnými transformačními procesy - někdy téměř „boji“ - tak to samozřejmě byla bitva. Někdy se ve mně pohnou takové ty staré myšlenkové pochody – jako jestli jsem ještě normální (spíš mám pocit, že už konečně jsem) a jestli jsem si to nevymyslela.... Ale co je takzvaně normální? Vstávat pravidelně každý den v půl šesté, od osmi sedět v práci do pěti šesti odpoledne, ztahaná přijít domů, dvě hodiny koukat do prázdna, pak do dvou buď uklízet nebo se pokoušet pracovat „na sobě“, jít spát a tak pořád dokola? Trávit život mezi prací (drtivou většinu času), nákupy, úklidem, televizí (zaplať pánbůh, že jsem se od ní po tolika letech osvobodila!!!) a věřit, že to je všechno, co ze života mám – ano, super, možná mít jednou manžela, se kterým to třeba nebude úplně ono, ale třeba jsem zbytečně moc náročná, mít děti, které budu milovat, ale které za pár let odrostou, občas dovolená, na které se zhádáme, pak důchod a to je všechno. A nejčastější téma – politika, chatrné zdraví a nadávat na všechno kolem? To je ta realita? A nebo je lepší vidět věci, které jsem dřív neviděla? Vidět zázrak na každém kroku, setkávat se s lidmi, se kterými je mi dobře, dělat věci, které dělat chci a vždycky jsem chtěla. Objevovat stále nové a nové věci. Věnovat čas hlavně sobě a těm, na kterých mi záleží (což je v současné době celý svět) a radovat se ze všeho, co mne obklopuje. Zjišťovat, že to, co vypadalo jako obrovské trápení byla jen láskyplná lekce, že nemoci, které mne trápily byly jen proto, aby mne na něco upozornily a teď už je nepotřebuju (přesto je miluju a proto je láskyplně pouštím). Vědět, že jsem milovaná a konečně milovat sama sebe? Cítit, že můžu změnit – nebo spíš konečně žít – svůj život a vlastně klidně celý svět, budu-li chtít a pokud to bude v souladu s nejvyšším dobrem a pokud mi to Bůh dovolí...

 

Jednou jsem četla knížku Matrix – Božský zdroj od Gregga Bradena a tam autor píše, že vědci stále hledají nejmenší částici a nejvzdálenější planety (konec Vesmíru), ale stále nemůžou najít. Z jednoho prostého důvodu – Univerzum nám stále posílá něco, na co se budeme dívat. Dokud jsme ochotni – chceme – se dívat, stále bude na co...

 

Díky rozhovorům z posledních dnů jsem si uvědomila, že to je přesně ono. Že mám napsat o zázracích, které se mi v životě dějí, protože se dějí nám všem. A budou se dít stále častěji – pokud budeme ochotni je vidět...

 

Takže tady jsou zázraky, které se nám děly v Avalonu. Možná některé z nich nebyly úplně pro mne nebo to vlastně nebyly vzkazy a ostatní, co tam byli taky to možná viděli úplně jinak – možná jsem podle někoho cvok, ale záleží na tom? Mně ne. Pro mne je tohle realita a věřte mi, že je to ta nejkrásnější realita, jakou si dokážete přestavit.

 

1) Zázrak číslo jedna – to byli ostatní, co jeli s námi (chce se mi napsat – účastníci zájezdu....) a vůbec celé to setkání. Zrodilo se z něho tolik nového a krásného – nové projekty, nová přátelství. A skoro všichni jsme se tam krásně změnili – probudili, uvolnili. Úplně rozkvetli!!! A jedním z úplně největších zjevení byla asi Lili – ona je tak nádherná – ve všech významech toho slova.... Když nám vysvětlovala rozdíl mezi Glastonbury a Avalonem, přísahám, že jsem jí v duchu viděla proplouvat v loďce avalonskými mlhami a jak je přitom tím nádherným gestem rozhrnuje!!! Ale nechtěla bych vynechat ani ostatní. Vážně to bylo úžasné. A Mirce a Lili patří veliký dík za to, jak to krásně zařídily. Žádná křeč. Jen pohoda a zároveň tolik zážitků!!!

 

2) Počasí. Naprosto přesně vystihovalo náladu i to, co jsme měli podniknout. Když náhodou mrholilo, bylo to očistné a když jsme jely na výlety (což bylo o zážitcích, radosti i práci), tak bylo nádherně. Když jsme si potřebovali odpočinout, bylo pošmourno, když nás čekalo něco radostného, svítilo slunce. Když jsme byli ve Stonehenge, vyšla duha. Tímto vysílám dík bytostem počasí...

 

3) Flóra a fauna. To možná vypadá zvláštně, ale vážně jsem cítila tu spřízněnost i s těmito říšemi. A vlastně i jejich bytostmi. Setkání u Gog a Magog bylo nádherné (nepopsatelné) a zrovna tak s rostlinami (hlavně stromy) v Chalice Well... A co se fauny týká, pak jen krátce zmíním. Například kamkoli jsem se hnula, vždycky jako by mne (nás) pozorovali holubi – většinou v páru a intenzivně nás pozorovali a doprovázeli. A pokud poblíž zrovna nebyli holubi, pak zcela určitě vrány!!! O těch už jsem se zmiňovala v článku, kde jsem psala o ukotvování. Vím, že to takhle napsané zní divně, ale kdybyste tam byli, cítili byste to taky...

 

4) Voda. Jen hesla: prameny v Chalice Well i vedle něj, koupel ve svatyni, kam teče voda z Tóru (zpívaly jsme Bohyni...), koupel v lázních v Bathu i ten očistný déšť....

 

5) Vzájemné sdílení a plynutí. Bylo to tak úžasně volné – různě jsme se potkávali po městě, někdy jsme vyrazili společně, jindy jsme potřebovali být každý zvlášť a nikomu to nevadilo. Když jsme se potkali na kávě naprosto neplánovaně, bylo to úžasné, když jsme byli zvlášť, bylo to přínosné... Takhle to vypadá, když od druhého nic nečekáte, nevyžadujete. Prostě se potkáváte, když je to třeba a pak je to nádherné. Prostě to plyne.

 

6) Glastonbury – Avalon. Lili nám říkala, jaký je mezi tím „rozdíl“. Glastonbury i Avalon jsou na jednom místě, ale Glastonbury je to město, které může vidět každý, ale Avalon je to mystické a bájné a zázračné, co vidí jen ten, kdo se dívá. (Dříve jen pro vybrané.) Nyní se oba „světy“ prolínají. Mlhy Avalonu se rozestupují a oba světy se propojují....

 

7) Opět Glastonbury – Avalon. Tohle město je naprosto úchvatné. Je tak neskutečně svobodné a krásné. Ale vidí to jen ten, kdo se opravdu dívá. Hrozně se mi líbilo, jak je tam možné naprosto cokoli. Na ulici potkáte pravou a nefalšovanou čarodějnici, kněžku, někoho z místních hippies nebo třeba Inda. Někdy máte pocit, že vidíte (a možná opravdu vidíte) Artuše nebo Lancelotta... V místních domech najdete všechno – od keltských symbolů přes ty křesťanské až po buddhismus – všechno vedle sebe, ale v nádherné symbióze. Nic se tzv. „netluče“ – u nás by to vypadalo, že je ten dům přeplácaný a že je tu neskutečný „binec“, ale tam je to prostě v pořádku. A pokud jde o křesťanské symboly, tak většinou jsou to spíš odkazy na skutečný příběh JJ a MM a jejich přátel – prostě spíš grálovská tématika než ortodoxní křesťanství. Jen málokde je Ježíš přibitý na kříži... No a těch obchodů s kartami, kameny, anděly, spirálami, soškami a knížkami a já nevím čím vším ještě.... jo, svíčkami a vykuřovadly a šperky.... Prostě nádhera!!! A lidi tam – no nádhera. Jdete po ulici, kouknete někomu do očí a vy víte a on ví a není třeba nic říkat.... Úžasné.

S Mirkou jsme objevily jeden obchůdek a v něm nádhernou knížku plnou obrazů. Je naprosto neuvěřitelná. Některé ty obrazy znáte možná z karet od Doreen Virtue. Nechaly jsme kontakt autorce, takže jestli se ozve, zkusíme tu knížku vydat u nás nebo alespoň uveřejnit některé ty články a obrázky. Autorka je totiž nádherná ženská, která prostě taky „ví“. Má jeden atelier v Mt. Shasta (Kalifornie – viz Kryon a jedna z bran 11:11...), jeden v Glastonbury a jeden v Praze. A tak různě cestuje mezi těmito místy. A v té knížce je to všechno „vidět“ a „cítit“. Až to bude trochu možné, tak ty články o Čechách přeložím. Myslím, že to bude síla.

Jo a majitel se taky „povedl“. Aspoň myslím, že to byl majitel. Abych byla fér, tak v Čechách jsem to nikdy nezkoušela, ale mám pocit, že by mi tak úplně „neprošlo“, kdybych se tady pokoušela majitele knihkupectví obejmout. Tam nám to procházelo pravidelně :-). On je Jonathan taky úžasný... Vůbec se to tam hemží úžasnými a záhadnými lidmi. Ale ty prostě musíte potkat.

 

8) Místa v Avalonu a okolí.

Tor – místo, o kterém bylo mnohé napsáno. Já jen řeknu, že tam prostě můžete cestovat časem, prostorem i dimenzemi. Když jdete dolů, může se vám taky stát, že najednou cítíte, že slézáte z Blaníku nebo z Vyšehradu. A když stojíte v té věži.... nepředstavitelné. V jednu chvíli mne téměř vytáhla větrná smršť horem ven, pak jsem zvedla ruce a téměř jsem letěla a když jsem je dala pomalu dolů, tak se vítr utišil.... Dodávám, že tohle se mi stalo první noc (asi hodinu po příjezdu už jsme tam museli být). A že byl úplněk a kolem něj „duhový“ prstenec a na nebi brána z mraků.

 

Stonehenge – viděli jste fotky.... duha, vrány, mraky, západ slunce, energie, energie, energie.

 

Challice Well – grál, grál, grál, výhled na Tor, studna, grál. To je minimálně na jednodenní pobyt... a stejně nebudete mít dost.

 

Malý i Velký Chrám Bohyně – musí se prožít. A když máte to štěstí, že vám holky zařídí úžasný rituál... nepopsatelné.

 

Opatství Abbey – to je skoro na celý den a zase o prožitku. Jen zmíním, co nám říkala Lili (snad to nepopletu). Dřív, ještě než ho nechal Jindřich VIII. zavřít (a rozbořit), tak se tam střídali mniši při takovém obřadu – zpívali písně do silových čar Matky Země – nonstop asi 250 let... aby jí tím posílili.... V Abbey je také prý pohřben Artuš a Guinevra a součástí dámské kaple je kámen, na kterém je nápis Iesus Maria, který pochází z dob, kdy ještě nebyla uctívaná Matka Marie – tahle Maria je Máří Magdaléna.

 

 

Kaplička Máří Magdalény - tady je odkaz: http://www.stmargaretschapel.org/home.html. Ono se to správně jmenuje kaple Svaté Margarety, ale když vejdete, pochopíte, že to prostě JE kaple MM. (Jinak kostel MM je o kousek dál a je tam i ubytování s názvem Magdalenin dům a to vše na Magdalene Street - nepoplést). Tak tahle kaplička byla původně financována sv. Margaretou skotskou. Jedním z původních záměrů bylo vybudovat zde nemocnici Máří Magdalény. Současná kaple byla vystavěna roku 1444. Poté, co v roce 1539 muži Jindřicha VIII. uzavřeli opatství (Abbey), byla nemocnice přebudována na chudobinec – útočiště pro chudé a staré lidi. Nyní sem přicházejí nejen křesťané, ale i mnoho poutníků a následovníků MM meditovat. V komplexu se nachází kaple (byla jsem pouze v ní), zahrada a meditační místnosti. Je tam velmi pokojná a přívětivá atmosféra. Je v tom pokora, mír, láska....

Bohužel se mi „povedla“ jen jedna návštěva této kapličky, protože místní tak úplně nedodržují otevírací dobu – nenechají se svazovat časem - takže otevírají a zavírají tak jak to cítí. Nicméně tu atmosféru jsem si došla ještě dvakrát „nachytat“ alespoň přes zeď a fungovalo to :-). A hlavně se tam mám asi vrátit, tak proto mi to víckrát nevyšlo...

 

No a takhle bych mohla pokračovat zase celý den. V podstatě kamkoli přijdete, tam na vás něco „dýchne“ a ke každému místu se váže mnoho a mnoho legend a pocitů.

 

 

Teď už asi nemá smysl o mnoho víc psát. Jestli si vás Avalon volá, jeďte. Nebudete litovat. Jen se nezapomeňte dívat – nejen očima, ale i srdcem... (To ale platí o každém místě, nejen o Avalonu.)

 

Celé to bylo nádherné – ale to už jste asi poznali i z fotek. A ať byste vybrali kteroukoli denní či noční hodinu kteréhokoli dne, stoprocentně bych vám potvrdila, že už kvůli ní to stálo za to. A i kdyby se tam nestalo vůbec nic, tak už jenom kvůli tomu setkání s ostatními to mělo cenu...

 

Tak ale teď přichází druhá – a ještě osobnější – část. Na prvním sdílecím večeru jsem se „bila v prsa“, že jsem se oprostila ode všech očekávání a že si jedu jen užívat, ale na konci jsem pochopila, že to nebyla tak úplně pravda a že kvůli tomu jedinému očekávání jsem málem všechnu tu nádheru prostě přehlídla. Naštěstí jen málem. Ale to už najdete v pokračování.....

 

 

Čekání na prince

 

Před dvěma dny mi přišlo, že mám napsat knihu s tímto názvem. Dneska je ale zase všechno jinak. Ale to je úplně jedno. Prostě je to jak to má být....

 

Tenhle příběh jsem dřív jen velmi opatrně šeptala a opravdu jen někomu. Jenže mnoho z vás možná prožívá něco podobného, takže tenhle příběh je pro vás. A pro mě. A pro něj...

 

Když se mě dřív někdo ptal, jestli jsem vdaná a nastala taková ta „trapná chvilka“, tak můj bývalý kolega (a člověk, kterého si moc vážím) mne asi zkoušel tak nějak „zachránit“ a odlehčoval to tím, že čekám na Prince v lesklé zbroji. Pomáhalo to. Vím, že mne tím i škádlil. Vlastně měl pravdu. Čekala jsem na prince. A pořád na něj čekám. Víc než kdy jindy. Vím, že někde je a že ho mám potkat. Možná nepřijede ani na bělouši ani na vraníkovi – ani v porsche nebo na harleyi. Možná nebude mít šlechtický titul a za pasem meč, ale bude to ten můj princ.... Můj Dvojplamen, můj Milovaný. Prostě to VÍM.

 

Jak jsem na sobě tak hodně pracovala, tak už jsem měla pocit, že mám téměř hotovo – tedy tu část, kterou jsem si měla projít sama a že už jsem na něj konečně připravená. I karty mi naznačovaly, že se toho v Avalanu hodně změní a že se zase přiblížíme. Jen jsem doufala, že se úplně setkáme. Takže jsem ho všude vyhlížela. Nebudu lhát, pár slziček ukáplo, když jsem zjistila, že zase nic... ale vlastně něco ano. Jsme si teď mnohem, mnohem blíž. A pochopila jsem, že jsem ještě nebyla (a možná stále ještě úplně nejsem) připravená. Ale teď se vrátím kousek zpátky v čase...

 

Dva týdny před odjezdem jsem si šla zapisovat nějaké sny a vize do takového speciálního sešítku a zjistila jsem, že poslední zápis je tam ze 7. března t.r. Setkala jsem se v něm se svým Dvojplamenem. Objal mne a dlouho mne držel. Tekly mi slzy (i v reálu) a zeptala jsem se ho, kdy se setkáme. Vzal mne jednou rukou za mou a druhou kolem ramen a řekl mi: „Už brzy, ale nejdřív tě musím provést přes mlhy Avalonu...“. Na ten sen jsem už téměř zapomněla a teď se mi doslova podlomila kolena. Tenkrát jsem si koupila lahvičku Aura-somy s názvem Mlhy Avalonu a ta mne přivedla k překládání Solary a Kryona a všem úžasným věcem, které následovaly. Také jsem si sehnala film Mlhy Avalonu (doporučuji). Celé léto se neslo v keltské tématice, ale na sen jsem už zapomněla. A teď tohle...

 

Už jsem napsala, že jsme se v Avalonu (ani po něm) nesetkali – ne fyzicky. Ale celou dobu – i po mém návratu mi neustále posílá vzkazy. Vím, že to vypadá zvláštně, ale prostě to tak je. To nejde pochopit hlavou – jenom srdcem. Občas mi posílá obrázky, vize a písničky prostřednictvím přátel – i lidí, které jsem nikdy dřív nepotkala - ne v tomto životě. Leckdy ani nevědí, od koho ty vzkazy jsou a možná ani co znamenají... Někdy mi je posílá na přímo. Chodí za mnou ve snu i přes den – prostě jeho přítomnost cítím. Je to nádherné. Konečně jsem pochopila, že jsme nikdy nebyli odděleni. Že je se mnou stále. Od našeho prvního nadechnutí – stále... Možná bych nad tím mávla rukou nebo to přehlídla, ale právě proto, že mne kontaktuje tolika způsoby, tak to prostě nejde... a jsem moc ráda. Je to neuvěřitelný pocit. Někdy mi to až bere dech a vhání slzy do očí... Možná někdy napíšu víc, ale teď už nemůžu. Jen dva takové „příklady“.

Někdy se probouzím a cítím, jak mne drží v náručí a slyším, jak mi šeptá láskyplná slovíčka – fyzicky cítím ten dotek. A v Avalonu se mi stala hrozně zvláštní věc. Procházela jsem se po Abbey a myslela na něj. Pak jsme s Mirkou odešly a šly jsme na čaj a já zjistila, že nemám rukavice – vrátila jsem se, ale už jsem je nenašla. Neřešila jsem to, protože jsem měla ještě jiné. Večer mi to ale nedalo a ptala jsem se holek, jestli je nenašly. A našly. Dvě. Jenže jedna byla pánská a jedna dámská... Tak je tam nechaly na zídce. Už jsem se nevracela. Tohle mne ale hluboce „zasáhlo“ – ještě teď z toho mám závrať. A teď na ně znovu myslím, že tam spolu možná někde jsou – tak jako on teď stojí vedle mne. Nevidím ho, ale cítím, že mne hladí po vlasech a zase mi šeptá... srdcem, ne ústy.

 

Nedokážu ani popsat, jak moc bych si přála, abychom spolu byli na všech úrovních – i fyzicky, ale teď to prostě není možné. Ještě nenastal ten správný čas. Já ale vím, že jednou spolu opět budeme a to teď musí stačit. To, co s ním a díky němu prožívám je tak nádherné!!! A já za to nepřestávám být vděčná. Stejně jako za všechny zázraky, které se v mém životě dějí. Za všechny lidi, které potkávám, za všechny bytosti, které se o mne s láskou starají. Jsem vděčná za každý okamžik. Za to, že můžu být tady a teď, za to, že jsem.

 

Dnes jsem chtěla napsat mail jedné kamarádce a pak mi došlo, že je nejen pro ní. Že je pro nás všechny – i pro mě. Když mne občas přepadne úzkost nebo stesk, když začnu pochybovat, tohle je nejlepší lék – asi si ho vytisknu a dám do kabelky:

„Zastav se, zavři oči, nadechni se a otevři své srdce dokořán. Pak se rozhlédni kolem – a kamkoli se podíváš, uvidíš lásku. Možná ji uvidíš v očích někoho, kdo stojí opodál, možná ji ucítíš v pohlazení větru, v mávnutí ptačích křídel, objetí anděla, dechu Matky Země. Možná se na tebe někdo mračí, ale možná má jen špatný den a někde uvnitř k tobě cítí lásku. Možná to ještě neví, ale uvnitř tě miluje. Když napneš uši, uslyšíš hlas svého anděla, svého průvodce, Boha či Bohyně a nebo tvého Milovaného. Možná hlas jich všech. Oni všichni tě milují. Hluboce, nádherně, vášnivě a bez podmínek. A pokud napneš všechny smysly a otevřeš srdce ještě víc, tak si uvědomíš, že ještě někdo tě hluboce miluje – ty sám....“

 

Nezapomínejme na to. Je vůbec možné si přát od života víc? Co je víc?

  

 

S Láskou, Úctou, Pokorou a Vděčností M.

 

 

Pro www.posvatnesrdce.cz Marie Kuchařová