Jan Bím - Tři brány ke štěstí

01.08.2012 21:19

autor článku: Jan Bím (www.janbim.cz)

 

Tři brány ke štěstí

 

V současnosti zažíváme neobyčejnou dobu duchovní transformace planety Země a s ní duchovní transformace lidstva. Rychle přibývá lidí, kteří jsou napojeni na své vnitřní vedení a lidí, kteří zjišťují, že materiální svět není vše a je potřeba hledat širší rozměr života. Pomalu začínáme, někdo více a někdo méně, nahlížet do nových dimenzí života, do nových duchovních prostorů.

 

Do těchto nových prostorů vede několik vstupních bran. Těmi nejdůležitějšími jsou podle mého omezeného poznání tři brány – pozornost, odpuštění a vděčnost.

 

Pozornost

 

Prvním krokem k otevření této brány je vědomá pozornost k tomu, co se děje kolem mne. Především pozornost ke kráse v našem okolí. Když si dáte trochu záležet, skoro neustále kolem sebe můžete vidět něco krásného – například malou květinku ve škvíře betonového chodníku, kámen ve tvaru srdce, usměvavý obličej člověka, květy vytvořené námrazou na okně. Krása je všude kolem nás, jen se dívat.

 

Druhým krokem k otevření této brány je pozornost pro příležitosti. Svět nám neustále nabízí příležitosti k pobavení či potěšení sebe ne druhých, k ponaučení sebe i druhých či k službě druhým bytostem. Příkladem může být příležitost usmát se na spolucestující v tramvaji, příležitost poučit se z reklamy na pivo – „To nejdůležitější není vidět“, příležitost pomoci mamince s kočárkem do schodů. Příležitosti leží všude kolem nás. Opět stačí se jen dívat.

 

Třetím krokem je nepřetržitá pozornost ke všemu, co se děje v mém vědomí – pozornost k myšlenkám, pocitům či emocím. Práce s touto formou pozornosti je popsána v Cvičení pozornosti.

 

Čtvrtým krokem této brány je nepřetržitá pozornost k tomu, co nás přesahuje (obvykle tomu říkáme Bůh). Můžeme to dělat dvěma způsoby – buď pozorností na Božství v okolním světě nebo pozorností na Božskou jiskru uvnitř nás.

 

Božství kolem nás se projevuje především jako Jednota, vzájemná propojenost. Rozumově lze cvičit tím, že si u každé věci uvědomujeme, jak je spojená s jinými. Příkladem může být plechovka rybiček v obchodě. První linkou je uvědomit si kolik lidí muselo udělat svoji práci, než si můžete tuto plechovku otevřít a rybičky sníst – jen namátkou rybář, který rybky ulovil, přístavní dělník přivázal loď, jeřábník přenesl ryby do kádě na autě, řidič auta je dovezl do továrny, dělník příjmu je vpustil do továrny, lidé na lince zpracovali, skladník naskladnil a vyskladnil, fakturantka nafakturovala, řidič převezl do velkoobchodu, skladník naskladnil, obchodník velkoobchodu prodal, nákupčí maloobchodu koupil, skladník vyskladnil, řidič odvezl, skladník naskladnil, prodavač donesl do regálu, pokladní namarkovala a přijala peníze, … Hodně lidí, kteří jsou také v tomto řetězci jsem vynechal (třeba všechny kteří vyrábějí vlastní plechovku), řetězec je skoro nekonečný. Stejně nekonečné jsou vazby samotných rybiček a plechovky. Ryby žily ve vodě, potřebovaly plankton, kyslík, světlo, musely se narodit z vajíček, ty musela vypustit samička a sameček oplodnit, … Stejně plechovka je z hliníku, ten se musel vytavit v hliníkové peci z rudy, ta se musela někde vykopat, vzniknout metamorfozou z něčeho jiného. Vše je v nekonečném cyklu vzájemné závislosti a propojenosti. Z uvědomění těchto nekonečných řetězců u mne vyvěrá úcta a pokora ke všemu živému i neživému kolem nás.

 

Obrácenou cestou je pozornost k Božství uvnitř nás. Tento způsob práce s pozorností je více pocitový. Provádí se nepřetržitou pozorností do Duchovního srdce – místa uprostřed hrudníku a pociťování lehkého tepla a slabé vibrace v tomto místě. Druhým způsobem cvičení je zaměření pozornosti na situaci v tomto místě v okamžiku kratinké pauzy mezi nádechem a výdechem. V tomto okamžiku se děje něco velmi zajímavého. Zkuste to objevit.

 

Odpuštění

 

Jak tato brána funguje, nám alegoricky ukáže tento příklad. V uzavřené nádobě se vaří voda. Dalším a dalším přidáváním tepla vzniká více a více páry, roste tlak na nádobu. Tlak se zmenší, když otočíme kohoutkem a přebytečnou páru odpustíme. Stejně je tomu s nádobou naší psychiky. Během života vstupujeme do mnoha interakcí s druhými bytostmi a často v těchto interakcích vznikají emoční rány, bolesti a ublížení. Někdy někdo ublíží nám a někdy my ublížíme někomu jinému. Každé takové ublížení vytváří psychický tlak, který neustále tlačí na naší mysl, zaměstnává je pocity ublížení a viny. Stejně jako v případě nádoby s vařící vodou se tento tlak zmenší pomocí odpuštění.

 

Je několik rovin odpuštění. Základní rovinou je odpuštění sám sobě. Odpustit si, že jsem takový, jaký jsem. Odpustit si, že dělám chyby, nedosahuji vysokých nároků na sebe sama, které jsem si během života vytvořil. Odpustit si, že si ubližuji, že se nemám rád. Z vlastní praxe a z pozorování světa kolem usuzuji, že odpuštění sám sobě je skoro nejtěžší. Cvičím tak, že si každé ráno a každý večer říkám u zrcadla: „Mám se rád, plně se přijímám a vše si odpouštím“. Když si na to vzpomenu během dne, říkám si to při každé možné příležitosti. Jde to pomalu, ale postupně se do Duchovního srdce začne dostavovat pocit klidu a smíření se sebou samým.

 

Druhou rovinou je odpuštění těm, kteří mi ublížili. Z praxe a pozorování vím, že i tento krok je někdy nesmírně těžký. Občas mi vůbec nejde vyslovit k někomu, kdo mi hrubě ublížil, „Odpouštím ti“ a ještě hůře to jde zažít jako pocit v Srdci. Zjistil jsem, že mi nejde odpouštět druhým v situacích, kdy si přespříliš vážím sám sebe. Abych mohl odpustit tomu, kdo ublížil mně, musím často napřed odpustit sobě a opustit pocit „vlastní důležitosti“. Když se to ale nakonec povede, přichází pocit velké lehkosti a klidu v mém Srdci. Zkoušejte to sami. Snažte se co nejčastěji říkat a prociťovat slova: „Odpouštím ti“. Uvidíte, jakou zásadní změnu vám to přinese.

 

Třetí rovinou je prosba za odpuštění od těch, vůči kterým jsem se provinil já. Již to není jen v mých rukách. Záleží na druhých bytostech, jestli mi odpustí a tím zmírní přetlak u mne ale hlavně u nich samotných. Vždy ale můžete o odpuštění žádat. Někdy to ale opět předpokládá nejdříve odpustit sám sobě a přijmout důsledky svých činů. Mám zkušenost, že často vnější odpuštění přijde rychle po té, kdy odpustíme sami sobě. Snadněji se o odpuštění prosí bytosti, se kterými máme stále ještě kontakt. Složitější je to s bytostmi, které již žijí jinde, s námi se nestýkají či umřeli. Tady musíme o odpuštění prosit v duchu.

 

Nejvyšší rovinou a nakonec asi tou, která provádí skutečné odpuštění, je prosba o odpuštění směrem k Bohu. Křesťané mají rituál zpovědi (svátosti smíření).

 

Záměrně při odpuštění mluvím o bytostech a ne jen o lidech. Ublížit nám mohou či my jim i zvířata, rostliny, stromy, jemně hmotné bytosti, možná i bytosti z našeho obvyklého pohledu neživé jako kameny, domy, auta ale třeba i naše mysl.

 

Pravidelné praktikování odpouštění navozuje v duši pocit pokory a sounáležitosti. Přivádí vás k další bráně – vděčnosti.

 

Vděčnost.

 

Když jsme byli malí, jedna z prvních věcí, které nás rodiče naučili, bylo poděkovat, když jsme něco dostali. A je to dobře. Vděčnost je totiž jedním z nejvyšších vyjádření Lásky. V okamžiku, kdy za něco děkujeme, přijímáme to do svého Srdce, zahrnujeme to pozorností a láskyplným pocitem.

 

K plnému otevření této brány je třeba skoro nepřetržitého pocitu vděčnosti. Když budete pozorní, uvědomíte si, kolik úžasného se ve vašem světě děje. Pomalu se učím děkovat nejen za zřejmé dary ale i za takové věci, že dojedu v pořádku při cestě autem a nic se nestane, že mi neujede autobus a počká na mne, že mi naskočí „zelená vlna“ když pospíchám, že se roztrhnou mraky a zasvítí slunce, že zaplatí zákazník, že mne mysl chránila svojí předtuchou, …

 

Učím se vyjadřovat vděčnost děkováním za každou službu, kterou mi někdo prokáže: za přinesení jídla číšníkem, za otevření dveří, za dání přednosti, … Od učitele Ho´oponopono pana Dr. Lena a od svatého Františka se učím děkovat všemu i zvířatům, rostlinám, autu, které mne dovezlo, židli na kterou si mohu sednout, vodě kterou mohu pít, vzduchu který mohu dýchat, tělu které dobře pracuje, mysli, která dobře přemýšlí, …

 

Obtížnějším stupněm je vděčnost za všechna příkoří, za své nepřátele, za lidi, kteří mi ublížili. To jsou totiž situace, ve kterých se nejvíce dozvídáme sámi o sobě, o svých schopnostech a možnostech.

 

Každé ráno děkuji za možnost prožít další den, den kdy se mohu učit, radovat. Každý večer děkuji za vše, co jsem prožil, za to že mám vedle sebe skvělou ženu, že mám šikovné děti, za své rodiče, za tchána s tchýní, za každou možnost naučit se něco nového, za každé setkání s lidmi, …

 

Všude a vždy je příležitost něčemu děkovat a udržovat posvátný pocit vděčnosti.

 

O vděčnosti mluví i Malá Babička.

 

Častou prací na těchto třech bránách se člověk pomalu posouvá do nové dimenze bytí. Postupně si začne uvědomovat zázraky, které se dějí v jeho životě, získává klid a velkou energii. Jednoho dne se přenese přes jakýsi práh a život, pro vnějšího pozorovatele stále stejný, se dramaticky změní.

 

Nechť vás na této cestě branami provází Radost, Mír, Pravda a Láska.


Zdroj: www.peterbartal.cz

 

06.08.2011 - na přání autora Jana Bíma uvádím celý původní zdroj článku - http://www.janbim.cz/cviceni/tri-brany-duchovniho-sveta/