Alchymista - část osmá - Poušť

02.10.2011 22:22

Ke stažení zde.

 

 

Přepis:

Alchymista: "Nemysli na to, co zůstalo za tebou. Všechno je zaznamenáno v duši světa a tam to zůstane na vždy."

Santiago: "Lidé sní spíš o návratu než o odjezdu."

Santiago si už zase zvykal na mlčení pouště. Alchymista jel před ním se sokolem na rameni. Sokol znal dobře řeč pouště a když se zastavili, vzlétl mu z ramene a rozletěl se za potravou. První den přinesl zajíce, druhý den zase dva ptáky. V noci vytáhli pokrývky a nerozdělávali oheň. Noci v poušti byly chladné a čím dál temnější, jak ubývalo měsíce. Celý týden jeli mlčky a mluvili jen o opatřeních nezbytných k tomu, aby se vyhnuli bojům mezi kmeny. Válka pokračovala a vítr k nim občas přinášel nasládlý pach krve. Po sedmi dnech cesty se Alchymista rozhodl, že se utáboří dřív než obvykl. Sokol vyletěl za kořistí a on vytáhl láhev s vodou a podal ji chlapci.

A: "Jsi skoro na konci své cesty. Blahopřeji ti, že ses vydal za svým osobním příběhem."

S: "A vy mě vedete bez jediného slova. Myslel jsem, že mě naučíte tomu, co znáte. Před časem jsem byl v poušti s mužem, který měl knihy o alchymii, ale nedokázal jsem se z nich nic naučit."
A: "Je jenom jeden způsob, jak se něčemu naučit. A to činem. Všemu, co potřebuješ vědět, tě naučila cesta."
S: "Proč vám říkají Alchymista?"

A: "Protože jím JSEM."

S: "A v čem se zmýlili jiní alchymisté, kteří hledali zlato a neuspěli?"

A: "Pořád jenom hledali zlato. Hledali poklad svého osobního příběhu a nepřáli si ten příběh prožít."

S: "Co ještě potřebuji vědět?"

A: "Víš, Santiago, já jsem se alchymii naučil od svých předků a ti také od svých předků a tak dále až ke stvoření světa. Tenkrát veškerá věda o velkém díle moohla být vepsána na pouhý smaragd. Lidé však prostým věcem nepřikládali důležitost a začali sepisovat pojednání, výklady a filosofické studie. Začali také tvrdit, že znají cestu lépe než druzí. Smaragdová deska však žije dodnes."

S: "Co na ní stálo psáno?"

Alchymista začal něco kreslit do písku a ani ne za pět minut s tím byl hotov. "Tohle stálo na smaragdové desce."

S: "Je to kód? Připomíná mi to knihy toho Angličana."

A: "Né, je to jako let krahujců. Nemá to prostě být pochopeno rozumem. Smaragdová deska je přímý přechod k řeči světa. Učenci pochopili, že tento přirozený svět je jenom obraz a otisk ráje. Prostá existence tohoto světa je zárukou, že existuje nějaký dokonalejší svět. Bůh jej stvořil proto, aby lidé skrze viditelné věci mohli pochopit jeho duchovní ponaučení a divy jeho moudrosti. To je TO, čemu říkám čin."

S: "Musím smaragdové desce rozumnět?"

A: "Jsi v poušti, Santiago. Stačí se tedy pohroužit do pouště. Ta slouží k pochopení světa stejně tak dobře jako cokoli jiného na povrchu zemském. Ani jí nemusíš rozumět. Stačí obyčejné zrnko písku a spatříš v něm veškeré zázraky stvoření."

S: "A jak se mám pohroužit do pouště?"

A: "Naslouchej svému srdci. Všechno zná, protože vzešlo z duše světa a jednou se do něj zase vrátí."

 

Další dva dny jeli mlčky dál. Alchymista byl teď mnohem opatrnější, protože se blížili k oblasti nejprudších bojů. A chlapec se snažil naslouchat svému srdci.

S: "Proč mám naslouchat svému srdci?"

A: "Protože tam, kde bude tvé srdce, bude i tvůj poklad."

S: "Moje srdce je neklidné. Má sny, dojímá se a je zamilované do ženy z pouště. Pořád po mně něco chce a často mi v noci nedá spát, když na ní myslím."

A: "Tak to je dobře. Tvoje srdce žije. Poslouchej dál, co ti chce povědět."

S: "Mám zrádné srdce. Nechce, abych jel dál."

A: "I to je dobře. Strach vyměnit všechno, čeho jsme dosáhli, za pouhý sen je docela přirozený."

S: "Proč tedy mám svému srdci naslouchat?"

A: "Protože se ti nikdy nepodaří jej umlčet. Svému srdci nikdo neunikne. Proto je lepší poslouchat, co říká, aby nikdy nedošlo k ráně, kterou nečekáš."

S: "Moje srdce má z utrpení strach."

A: "Řekni mu, že strach z utrpení je horší než utrpení samo. A že žádné srdce nikdy netrpělo, když se vydalo hledat své sny, protože každý okamžik hledání je okamžikem setkání s Bohem a s Věčností."

Santiagovo srdce po této rozmluvě na celé odpoledne stichlo. V noci chlapec klidně spal a když se probudil, srdce mu začalo říkat věci z Duše Světa: "Šťastný člověk je ten, který má v nitru Boha," pravilo. "A štěstí lze najít v pouhém zrnku písku z pouště tak, jak to říkal Alchymista. To proto, že zrnko písku je jedním z momentů Stvoření a Vesmíru trvalo celé miliardy let než je stvořil. - Každý poklad na Zemi má nějaký poklad, který na něj čeká," řeklo mu srdce. "My o těch pokladech ani moc nemluvíme, protože lidé už je netouží najít. Říkáme o nich jenom dětem. Pak už necháme na životě, aby vedl každého k jeho osudu. Bohužel však jen málokdo jde cestou, která mu byla vyznačena, což je cesta osobního příběhu a štěstí. Ostatním svět připadá hrozivý a proto se stává stále hrozivějším."

Večer pak Santiago o tom, co mu řeklo srdce, promluvil s Alchymistou.

A: "Tvé srdce, Santiago, se vrátilo k Duši Světa."

S: "Co mám dělat teď?"

A: "Jdi dál k pyramidám a dávej pozor na znamení. Tvoje srdce už je sto ukázat ti poklad."

S: "To bylo to, co jsem ještě potřeboval vědět?"

A: "Ne. Ještě musíš poznat další věc. Vždycky ještě před uskutečněním snu se Duše Světa rozhodne prověřit všechno, čemu se člověk při putování naučil. To je chvíle, kdy se většina lidí vzdává. V jazyce pouště se tomu říká "umřít žízní ve chvíli, kdy už jsou na obzoru vidět datlovníky". Každé hledání začíná štěstím začátečníka a vždycky končí zkouškou dobyvatele."

 

 

Na zítří se objevilo první znamení konkrétního nebezpečí. Přijeli k nim tři ozbrojení muži a chtěli vědět, co tu pohledávají.

A: "Jsem na lovu se svým sokolem."

Muž: "Musíme vás prohledat jestli nemáte zbraně."

Alchymista pomalu sesedl z koně. Santiago udělal totéž.  

Muž: "Na co máš s sebou tolik peněz?"

S: "Abych se dostal do Egypta."

Strážce, který prohlížel Alchymistu našel křišťálovou lahvičku naplněnou nějakou tekutinou a zažloutlé skleněné vejce o něco větší než vejce slepičí.

Muž: "Co to je?"

A: "To je Kámen Mudrců a Elixír Věčného Mládí. Je to velké dílo alchymistů. Kdo se toho elixíru napije, nikdy neonemocní a jediný úlomek z toho kamene promění jakýkoli kov ve zlato."

Strážci se tomu srdečně zasmáli a Alchymista se smál s nimi. Jeho odpověď je pobavila a nechali je bez potíží odjet se všemi jejich věcmi.

S: "Zbláznil jste se? Proč jste jim to řekl?"

A: "Abych ti předvedl jeden prostý zákon světa - když před sebou máme VELKÝ poklad, nikdy to nepoznáme. A víš proč? Protože lidé na poklady nevěří. Pojď, Santiago. K pyramidám už jsou to jen dva dny cesty."

 

Jeli dál pouští. Když se začalo slunce sklánět k západu, Santiagovo srdce vydalo varovné znamení. Byli právě uprostřed obrovitých přesypů a Santiago se otočil k Alchymistovi, který jako by však nic nepozoroval. Za chvíli na to před sebou uviděl dva jezdce, jejichž siluety se ostře rýsovaly proti slunci. A dřív, než mohl Alchymistovi něco říct, ze dvou jezdců jich bylo deset a pak sto, až nakonec pokryli celé ty obrovské přesypy. Byli to modře odění válečníci s černou ozdobou na turbanu. Také obličej měli zahalený modrým závojem a bylo jim vidět jen oči. Z těch očí i z dálky bylo vidět sílu duše. A to, co z nich promlouvalo, byla smrt...

Jezdci je odvedli do nedalekého vojenského ležení. Nějaký voják postrčil Santiaga a Alchymistu do jednoho stanu. Byl to jiný stan než jaké měli v oáze. Vrchní velitel tam zasedal se svým štábem.

Velitel: "Jste vyzvědači?"

A: "Jsme jenom poutníci."

Velitel: "Před třemi dny jste byli viděni v nepřátelském táboře."

A: "Jsem člověk, který putuje pouští a zná hvězdy."

Velitel: "Kdo je tvůj přítel?"

A: "Alchymista. Zná přírodní síly a rád by vám ukázal své mimořádné schopnosti."

Velitel: "Co dělá cizinec v cizí zemi?"

A: "Chce vašemu kmeni věnovat peníze."

Alchymista, dřív než Santiago stačil říct jediné slovo, vzal jeho váček se zlaťáky a podal je generálovi. Arab je mlčky přijal. Dalo se za ně koupit hodně zbraní.

Velitel: "Co je to - alchymista?"

A: "Člověk, který zná přírodu a svět. Kdyby chtěl, zničil by tenhle tábor pouhou silou větru."

Muži se zasmáli. Přivykli síle války a věděli, že vítr nezadrží smrtelný úder. Sevřelo se jim však srdce, protože to byli mužové pouště a báli se čarodějů.

Velitel: "Chci to vidět."

A: "Potřebujeme k tomu tři dny. A on se promění ve vítr jen proto, aby ukázal sílu své moci. Když se mu to nepodaří, pak ve vší pokoře a ke cti vašeho kmene vám věnujeme své životy."

Velitel: "Nemůžete mi věnovat to, co už je mé, ale povolím vám na vaše kouzlo tři dny."

 

Santiago byl ohromený hrůzou. Ze stanu vyšel jen tak, že ho Alchymista vzal pevně pod paží. Arabové je nemuseli nikam zavírat - stačilo, že jim vzali koně. Poušť - před tím volné a nekonečné území - se teď stala nepřekročitelnou hradbou.

A: "Nesmíš dát najevo strach. Jsou to odvážní mužové a pohrdají zbabělci."

S: "Dal jste jim celý můj poklad. Všecko, co jsem vydělal za celý svůj život."

A: "A co by ti to bylo platné, kdyby jsi musel umřít? Tvé peníze tě zachránily na tři dny! Jen málokdy dokážou peníze oddálit smrt."

S: "Já se ale neumím proměnit ve vítr!"

A: "Kdo prožívá svůj osobní příběh, umí všechno, co potřebuje. Jenom jediné mu znemožňuje jeho sen - strach z neúspěchu."

S: "Nemám strach z neúspěchu! Prostě se neumím proměnit ve vítr."

A: "Tak se to budeš muset naučit. Závisí na tom tvůj život."

S: "A když to nedokážu?"

A: "Pak zemřeš při prožívání svého osobního příběhu. To je o mnoho lepší než umřít jako miliony lidí, kteří se nikdy nedozvěděli, že osobní příběh existuje. Zatím si ale nedělej starosti. Smrt obvykle způsobí, že lidé mají porozumění pro život."

S: "Ale já se neumím proměnit ve vítr..."

A: "Vzpomeň si, co jsem ti říkal - že svět je jen viditelnou částí Boha, že alchymie znamená přivést na hmotnou úroveň duchovní dokonalost."

S: "A co vy to teď děláte?"
A: "Živím svého sokola."

S: "Nedokážu-li se proměnit ve vítr, oba zemřeme! K čemu živit sokola?"

A: "Zemřeš jenom ty. Já se ve vítr proměnit umím."